Mnozí lidé, zejména introverti, vám řeknou, že by si klidně vystačili sami, že k životu ostatní lidi nepotřebují. Pokud by měli dostatek jídla a všeho, co by potřebovali, nedostatek lidské společnosti by je nijak netrápil. A věřím, že to myslí upřímně. Ale jaká je skutečná pravda?

My lidé jsme sociální tvorové. Vzniklo to z potřeby kooperace mezi jedinci stejného druhu. Ta byla nutná pro pouhé přežití. Koneckonců jsme neměli (a dosud nemáme) ostré zuby či drápy, tuhou kůži či jinou ochrannou vrstvu. Naší jedinou nadějí na přežití bylo včas nebezpečí zpozorovat a uklidit se do bezpečí. A to jeden samotný pračlověk nezvládl – koneckonců potřeboval také někdy spát. Avšak pokud se jich dalo více dohromady, pak bylo možné stavět hlídky a spát střídavě.

Tento způsob života se stal pro naše přežití tak důležitý, že se prakticky stal součástí naší samé DNA, a ačkoliv se již dávno nemusíme bát útoku predátorů, stále nám zůstala potřeba mít sociální kontakt s jedinci stejného druhu.

Úmyslně říkám stejného druhu. Někteří se sice snaží o substituci například pomocí domácího mazlíčka, avšak jakkoliv je to bezpochyby přínosné, druhého člověka to zkrátka nenahradí.

Co se tedy stane, pokud se člověk dostane do naprosté izolace? Mnozí introverti vám řeknou, že by jim to nevadilo. Avšak i oni potřebují čas od času společnost. Navíc je tu vědomí, že jiný člověk je jen pár kroků od nás, a samotné vědomí této skutečnosti na nás má velmi uklidňující efekt, aniž si to uvědomujeme.

Ovšem je třeba říci, že následky sociální izolace, zvláště v dětském věku, mohou být skutečně drtivé a člověk pak již nikdy nebude schopen normálně fungovat ve společnosti. Samozřejmě to nebylo testováno experimentálně, avšak jsou známy případy týraných dětí, které prakticky za celý svůj život neopustily dům a neviděly jiného člověka než jednoho nebo dva.

Buďme tedy rádi, že máme ostatní. Koneckonců vzájemná pomoc je to, co nás dalo kdysi dávno dohromady. A věřte, že funguje i nyní.